- aneb plaťte jen to, co snesete - a věřte, snesete dost!
Jednoho krásného rána (přesně 18. května l.p. 2001) jsem usoudila, že mi není standardně mizerně, ale mnohem hůř. Moje tělesná teplota se pohybovala lehce přes 39°C a krk po letmém pohledu do zrcátka projevoval i pro laika nesporné znaky hnisavé angíny. Polykat nešlo (což občas nevadí, je naděje na shození alespoň pár přebytečných gramů.... dekagramů.... no tak dobře, mizerové, kilogramů, bléééé) a mluvit už vůbec ne (což je větší škoda, protože nemůžu nadávat). Sakra, ale tohle už není na aspirin, tohle už by možná chtělo konzultaci lékaře. A vyrazila jsem tedy na polikliniku Mazurská v Praze 8. Opět jeden z mých nápadů, hodných debila. Jak mi někdo mohl naměřit IQ 127 nechápu. Leda tak -127...
No a tak si to kolem osmé hodiny ranní metelíme se Silvestrem na středisko a hledáme, ke kterému doktorovi vlastně patřím (moje poslední návštěva v onom zařízení byla v říjnu 1997 se zánětem dutin, od té doby jsem raději všechno přecházela. Vzhledem k mému nedobrému zdravotnímu stavu a pramalé schopnosti komunikovat všechno vyřizuje Silvestr. V ordinaci, do které patřím by se mělo ordinovat od 7:15, střídají se v ní každý sudý a lichý pátek dva lékaři. Jméno lékaře, ke kterému patřím jsem zapomněla, nepřipadá mi důležité, hlavně, když mi někdo prohlédne a třebas trošku pomůže. Ach, ta má naivita...

Pan doktor není, možná bude chvilku po desáté, protože pak snad bude mít pohotovost či co... A lidí už v čekárně fůra - s horečkou to nezvládnu! Jdu tedy loudit ošetření do ordinace vedle. Vzhledem k tomu, že v čekárně sousedního lékaře sedí pouze jedna paní, doufám, že se co nevidět dostanu do postele. Jak jsem stará, tak jsem blbá... Vyšla sestřička, vrhla po mě přísným pohledem a uvědomila si, že mě nezná. Cože chci, ptá se. Na mou částečnou odpověď, že jsem u nich ještě nebyla, mi okamžitě oznámila, že pan doktor cizí neošetřuje a ať se zkusím nechat ošetřit jinde. Možná, že kdyby mě nechala doříct, že mám horečku, že by se slitovala a chvilku lékařova času pro mě vyšetřila... ale nenechala. Dobře mi tak, nemám tak často obtěžovat lékaře, navíc když má čekárnu narvanou jedním člověkem... a vždyť od mojí poslední návštěvy ještě neuplynuly ani čtyři roky...

Vzdávám to a hrnu se, huhlajíc něco nehezkého, čemu se však nedalo rozumět, směrem k východu, lékárně a následně nejbližší volné posteli. Silvestr se ještě na informacích ptá sestry, co v takovém případě dělat - a dozvídá se, že (podle vlastního názoru paní v modrém plášti) by bylo nejlepší obcházet všechny doktory, kteří v tu dobu měli ordinační hodiny a pokusit se domluvit, zda by neusoudili, ze ošetření by bylo vhodné. Na to Silvestr briskně odpověděl, že s horečkou není nejlepší sedět u každého doktora a čekat bez klepání, které je zakázané, na další oznámení, že mají pacientů dost a že neberou. I jal se Silvestr z paní na informacích vydobýt radu odbornou, blbec jeden. Paní chvíli koukala, jako když nechápe, co to po ní vlastně chce a když dotaz formuloval slovy - odmítli nás ošetřit a já jsem nasrán, co mám dělat - bylo mu po chvíli poskytnuto telefonní číslo na zdravotního radu (snad Prahy 8) s adresou Zenklova 43. Ještě před poliklinikou jsme se pokusili dovolat na udané číslo, ale ouha - pan rada nebyl u telefonu. A protože je Silvestr šťoural a zvonící telefon, který nikdo nebere ho přivádí k nedůvěře, že volá na správné číslo, začal řádit. Nejprve mne na mou úpěnlivou prosbu, že už je mi fakt docela blbě, hodil do postele, kde jsem měla snad sama umřít, či se pokusit chorobu ukecat, aby odešla v míru a pokoji bez boje a především bez lékaře a sám se jal zjišťovat, co se zjistit dá. Ještě že, jak mi posléze vyprávěl, je na službě Eurotel asistent ochotná služba, která vyhledala číslo na zdravotní personál okolo zdravotního rady a najednou se nestačil divit. Velmi ochotná paní nás politovala, řekla, že bohužel s tím nemůže nic dělat, neboť na Praze 8 není státní lékař a nad soukromníky nemají téměř žádnou moc. Ale byla skvělá, neboť jí Silvestrovo šťourání nedalo a zavolala svoji kolegyni, která ochotně hned z hlavy poradila jméno doktorky z oné polikliniky, která jim už asi, jak naznačila, párkrát vytrhla trn z paty a byla ochotna brát i pacienty, které nezná. Škoda že to trvalo skoro hodinu, než se dopídil pomoci a já v tu dobu už byla zalezlá pod peřinou a odmítala další pokusy s mým ubohým, chorobou týraným tělíčkem zase někde cestovat. Vždyť bude-li hůř, hurá v noci na pohotovost (a jsem zvědavá na jejich vyvalený oči, až jim na jejich dotaz, proč jdu až teď se nechat ošetřit, oznámím, že dopoledne se mi to v poliklinice Mazurská prostě nepovedlo). Asi pátek není dobrý den na zdravotní ošetření.

Tak mě vlastně napadá, že jsem ten den přes veškerou mou snahu vlastně lékaře neviděla - úspěšně se mnou zametaly jen sestry, které ale určitě mají nárok, protože mají nízký plat a já platím daně jen jednou za měsíc.... Což jsem taky ráda, protože kdybych na daních zdravotní pojišťovně zaplatila víc, mohla bych zažít i víc srandy, a to bych taky nemusela přežít...

Next: Cyklistika
Previous: První stránka