Prima jízda
10. 12. 1998 - 11:17 - | Téma: hadr |
Tak jsem prisel na to, ze musim napsat o me vcerejsi jizde autem. Predstav si situaci, pozdni odpoledne, kdy ja se vratim cely unaveny z celodenni driny domu, odlozim svuj lehce unaveny oblek a pozdravim se s rodinou. Jsouc vrele privitam zostrazitim a cekam, odkud to prijde. A nemylil jsem se. Jak se dalo ocekavat, jiz bylo domluveno, ze objedu s rodinou polovinu Prahy. Nu coz, rekl jsem si, alespon si zase chvili zajezdim. To jsem ale netusil, co me potka. Za chvili rodina naskakala do auta a ja s vykrikem HURA a v ocekavani hezke odpoledni prazske tlacenice, vyrazil do ulic.
Ma ocekavani se naplnila. Dojet v danem case z Karlina k Narodnimu divadlu byl ukol nelidsky a tak ma manzelka se slovy "radsi si dojedu tramvaji! vypadla z auta na nam. J. Palacha. Po usilovne snaze se mi povedlo otocit a opet pres Karlin dojet ke tchyni na Balabenku. Nyni preskocim nekolik nezajimavych okamziku, ale po zabouchnuti dveri od tchynina bytu s triletym synem Markem za ruku jsem usoudil - tak a nejhorsi mam za sebou.
Opak byl pravdou. Se synem jsme ze srandy zkontrolovali ucet pres bankomat, ktery mimochodem nezklamal a penize, jako kazdy mesic pred vyplatou, zatloukl. Pobavene jsem usoudil, ze se to dalo cekat a radostne z dobreho usudku jsme nasedli do auta. A to byl kamen urazu. Auto, ktere mne, az na vyjimky, nikdy nenechalo ve stychu asi usoudilo, ze bylo dost radosti a reklo si, ze nechytne a nechytne. A ja zacal svolavat hromy a blesky, poslal jsem ho do vsech horoucich prdeli a doufal, ze se obmekci. To muj, jinak milovany, syn pronasel reci jako "auto nejede, tato proc nejedeme.." a podobne. Ve chvili, kdy baterie zacala tvrdit neco o unave materialu, jsem pochopil, ze nezbyde, nez sehnat pomoc (z hury).
Bohuzel frekventovana ulice Sokolovska neni moc vhodna pro experimenty s roztlacovanim ci roztazenim vozidla. A tak ve chvili, kdy jsem uvidel zablokovanou nejblizsi krizovatku navesem, pochopil jsem, ze to je ta jedina moje chvile. Oprel jsem se z plnych sil do auta a ono nic. Takze po prozkoumani problemu a povoleni rucni brzdy, sebrajic zbytky sil, jsem zacal auto tlacit silenou rychlosti snad kupredu, i kdyz o tom se by dalo pochybovat. Nikdy jsem neveril, ze 10 metru po kostkach muze byt tak dlouhych. Ale nakonec se povedlo a ja opustil prokletou Sokolovskou na nejblizsi krizovatce.
Musim se priznat, ze jsem jiz davno pred tim prestal vnimat, co je to kasel, vyplivnute plice po nacpani zpet do hrudi zacaly pomalu pracovat a s privalem kysliku jsem opet zacal vnimat, jak se Marek, pohodlne rozvaleny v detske sedacce stale dokola pta, proc uz nejedeme. Asi tak po uplynuti pul hodiny se do mne dala zima a vidina umrznuti mi nalila silu do podlomenych nohou. Vidina blizkeho kopecka a mozneho nastartovani mne doslova vysponovala v dostihoveho kone, kdyz mu otevrou startovaci box. Jeste kus kopecka, ten je mirny a pak uz to pujde. A najednou to prislo, kopecek skoncil a auto se rozjelo silenou rychlosti peti kilometru za hodinu a po mem naskoceni a zarazeni druheho rychlostniho stupne jednou skytlo a naskocilo. Uplne jsem citil, jak se auto divilo, co jsem to blbnul a nenastartoval ho normalne. No a pote co jsem dojel domu a rozplynuly se mi mzitky pred ocima, jsem stastne dovedl syna do naseho bytu a rekl si, ze to byl prima vecer.
No rekni -neni ten zivot krasny?
Ma ocekavani se naplnila. Dojet v danem case z Karlina k Narodnimu divadlu byl ukol nelidsky a tak ma manzelka se slovy "radsi si dojedu tramvaji! vypadla z auta na nam. J. Palacha. Po usilovne snaze se mi povedlo otocit a opet pres Karlin dojet ke tchyni na Balabenku. Nyni preskocim nekolik nezajimavych okamziku, ale po zabouchnuti dveri od tchynina bytu s triletym synem Markem za ruku jsem usoudil - tak a nejhorsi mam za sebou.
Opak byl pravdou. Se synem jsme ze srandy zkontrolovali ucet pres bankomat, ktery mimochodem nezklamal a penize, jako kazdy mesic pred vyplatou, zatloukl. Pobavene jsem usoudil, ze se to dalo cekat a radostne z dobreho usudku jsme nasedli do auta. A to byl kamen urazu. Auto, ktere mne, az na vyjimky, nikdy nenechalo ve stychu asi usoudilo, ze bylo dost radosti a reklo si, ze nechytne a nechytne. A ja zacal svolavat hromy a blesky, poslal jsem ho do vsech horoucich prdeli a doufal, ze se obmekci. To muj, jinak milovany, syn pronasel reci jako "auto nejede, tato proc nejedeme.." a podobne. Ve chvili, kdy baterie zacala tvrdit neco o unave materialu, jsem pochopil, ze nezbyde, nez sehnat pomoc (z hury).
Bohuzel frekventovana ulice Sokolovska neni moc vhodna pro experimenty s roztlacovanim ci roztazenim vozidla. A tak ve chvili, kdy jsem uvidel zablokovanou nejblizsi krizovatku navesem, pochopil jsem, ze to je ta jedina moje chvile. Oprel jsem se z plnych sil do auta a ono nic. Takze po prozkoumani problemu a povoleni rucni brzdy, sebrajic zbytky sil, jsem zacal auto tlacit silenou rychlosti snad kupredu, i kdyz o tom se by dalo pochybovat. Nikdy jsem neveril, ze 10 metru po kostkach muze byt tak dlouhych. Ale nakonec se povedlo a ja opustil prokletou Sokolovskou na nejblizsi krizovatce.
Musim se priznat, ze jsem jiz davno pred tim prestal vnimat, co je to kasel, vyplivnute plice po nacpani zpet do hrudi zacaly pomalu pracovat a s privalem kysliku jsem opet zacal vnimat, jak se Marek, pohodlne rozvaleny v detske sedacce stale dokola pta, proc uz nejedeme. Asi tak po uplynuti pul hodiny se do mne dala zima a vidina umrznuti mi nalila silu do podlomenych nohou. Vidina blizkeho kopecka a mozneho nastartovani mne doslova vysponovala v dostihoveho kone, kdyz mu otevrou startovaci box. Jeste kus kopecka, ten je mirny a pak uz to pujde. A najednou to prislo, kopecek skoncil a auto se rozjelo silenou rychlosti peti kilometru za hodinu a po mem naskoceni a zarazeni druheho rychlostniho stupne jednou skytlo a naskocilo. Uplne jsem citil, jak se auto divilo, co jsem to blbnul a nenastartoval ho normalne. No a pote co jsem dojel domu a rozplynuly se mi mzitky pred ocima, jsem stastne dovedl syna do naseho bytu a rekl si, ze to byl prima vecer.
No rekni -neni ten zivot krasny?
