Dávno, dávno již tomu, co jem naposledy navštívila jako student školní škamna.... 31. května letošního roku tomu bude už... strašně moc let.

Bylo tenkrát již od rána sluncem zalité úterý. Plížila jsem se přes Smíchov směrem k ulici Viktora Huga, kde měla tu čest stát naše škola (budu se tam muset někdy zajít podívat, zda-li tam ještě tento skvostný dům stojí - Smíchov za těch dvacet let natolik změnil svou tvář, že by ho snad ani Arbes nepoznal....)
Cestou ke škole jsem vzpomínala na své kamarády (i z jiných ústavů, než byl ten náš), kteří již měli zkoušku dospělosti za sebou a užívali si volných dní škodolibými poznámkami na adresu nás chudáků, které to ještě čekalo. Ještě dnes občas vyčtu Obeliskovi jeho nechutné hlášky při spatření mé, nervy ničené, tělesné schránky:
"Co je, neměj nervy, maturita je BRNKAČKA!"
Debil jeden .... ježiši jak ten mi štval!!! Jak jsem ho za to nenáviděla!!

Naše třída byla rozdělena na čtyři díly - maturovaly jsme od úterka do pátku. Ech - to maturovalY mi tak nějak podvědomě uniklo... Studenti, šrotící náš obor byli rozděleni do dvou tříd - inteligentně na chlapeckou a na dívčí. Nikdy jsme nepochopili, proč nás tak hloupě rozdělili - mezitřídní družba byla velmi komplikovaná - střídali jsme se sice i o učebnu, leč rozvrh nám byl upraven tak, že jsme se s protější chlapeckou třídou na území školy skoro nepotkávali. Nevíme, co k tomu vedení školy vedlo, ale možná již se studenty našeho oboru jisté zkušenosti mělo ... Jako jedna z mála škol jsme totiž měli i čtvrtý klasifikační stupeň z chování. Když jsme se ptali třídního profesora, zač se čtyřka z mravů dává, suše odvětil: "Za vraždu třídního."

Měla jsem to štěstí, že jsem byla v první skupině maturantek - a měla jsem tak naději, že to budu mít co nejdřív za sebou. První kolo byla čeština. Písemku jsem zvládla chvalitebně a věřila jsem, že svými rozsáhlými vědomostmi z literatury hravě přesvědčím komisi o své dokonalosti. Ani gramatika mi nečinila větších potíží (zkazila jsem se až při intenzivnějším používání klávesnice - s tužkou sice píšu pomaleji, zato skoro bez chyb).

Z pytlíku jsem si vytáhla Čapka. Jeho dílo zná každý, a kdo jen trošku tápe, umlátí komisi alespoň Dášeňkou. Suverénně jsem hovořila o matkách, robotech, Masarykovi i Dášeně a radovala jsem se, jak mi to pěkně vychází. Ovšem do chvíle první zákeřné zrady... Byť jazyk český nikdy nebýval mým velkým nepřítelem a ve své zvídavosti jsem uměla i mnoho věcí nad rámec povinného učiva, přeci jen pro mne má tento předmět svou záhadnou třináctou komnatu...

Mezi záhady a taje lidstva pro mne nepochopitelné totiž mimo tajné jezuitské nauky, obřady keltských druidů, kruhy v obilí a obrazce na planině Nazca patří i největší tajemství - VĚTNÝ ROZBOR.

Ani už nevím, jak ta věta, kterou jsem měla rozebírat zněla - nepamatuji si ani, jak byla dlouhá. Jen jsem suverénně určila podmět a přísudek a dál mi nezbývalo nic jiného, než nechat vše ostatní na osudu. Důmyslnou nápovědou ze mne komise ještě vytáhla informaci, že souvětí se skládá ze dvou vět...

"A druhá věta je jaká?" zeptala se češtinářka a obratem si dala ruku před pusu tak, že nikdo pořádně nepochopil proč a plynule, leč šeptem pokračovala: "...přívlastková!"
Tupě jsem toto slovo opakovala, komise uznale pokývala hlavami a já měla první část maturity úspěšně za sebou!

Jen co jsem nabrala druhý dech, přišlo na řadu další kolo. Výběrový předmět. Vybírat jsme mohli mezi matematikou a fyzikou. V prváku jsem se bez rozmýšlení přihlásila na matematiku a až do začátku čtvrtého ročníku jsem na tom tvrdošíjně trvala. Do chvíle, kdy jsme začali probírat Integrace pes partes (nebo něco podobně neslušného...). To jsem dala matematice sbohem a přihlásila se na poslední chvíli na fyziku... I když ani ve fyzice mé vědomosti nedosáhly dokonalosti - otázky 54-60, pojednávající o záření gama a jaderné fyzice, jsem se již ani nesnažila přečíst, doufajíc v anděla strážného, který mi pomůže vytáhnout si otázku s nižším číslem.
I stalo se... Otázka kolem třiceti - odpor těles vůči prostředí. Banální a snadné, další předmět v suchu! Raduji se na potítku.
Komisi jsem svými odbornými znalostmi naprosto okouzlila. Leč, i zde na mne číhala třináctá komnata - za jejími dveřmi celou dobu mé školní docházky dřepěly úlohy o pohybu.
Za pomoci fyzikářky jsem na tabuli úspěšně spočítala jakýsi příklad. Výsledek byl 120 nevím už čeho za jak dlouho. Ale těch 120 si pamatuji určitě.
"Výborně," jásala komise a já se začala tetelit, že je fyzika taktéž v suchu. Do chvíle, kdy se zákeřný přísedící z jiné školy zeptal: "A kolik je to metrů za hodinu?"
Vytřeštila jsem oči a pak tiše špitla:
"12 000 metrů za hodinu..."
Naštěstí jsem špitala opravdu hodně potichu. Moje milá fyzikářka, stojíc celou dobu u tabule věrně po mém boku zajásala:
"Správně, 120 000 metrů za hodinu!!!"

Třetí kolo - do ringu na jedné straně si stoupám já, v druhém rohu se škodolibě šklebí technologie. Vytahuji obálku a poslouchám stručné zadání: "Knižní maketa, sistace, průměrný gradient."

Usedám v koutku na potítko a lámu jednu z tam připravených tužek. Přichází ke mně profesor technologie, jukne mi přes rameno na prázdný papír a spustí: "Průměrný gradient vám říkat nebudu, to je z vašeho oboru, to znáte, knižní maketa je ...(následuje přesný popis) a sistace je (opět dokonalá nápověda)."
Pak mne nechal o samotě s mým žalem. Věděla jsem totiž přesně, co je knižní maketa, znala jsem každý detail o sistaci - leč o průměrném gradientu jsem slyšela prvně v životě.

Před komisí jsem s maketou i sistací zazářila, řekla jsem o tom víc, než chtěla. Oddalovala jsem chvilku s průměrným gradientem. Ale věčně se to oddalovat opravdu nedalo a tak přišla minuta pravdy.
"Tak co nám povíte o průměrném gradientu?" zněla hnusně škodolibá otázka profesora, který mi napovídal. A tu najednou, stal se zázrak! Vyšla hvězda na východě... Ne, to je blbost... Ale můj vnitřní zrak spatřil učebnici otevřenou na 64 stránce a tam, vpravo dole graf průměrného gradientu! Jako ve snách hrábnu pro profesorovi, vytáhnu mu z kapsy propisku a už to, co mi vidění napovídá, mastím na papír.
Komise žasne... ale já ještě víc.
A třetí kolo je úspěšně za mnou.

Dlouhý den se blíží ke konci a mne čeká závěrečné kolo - jazyk ruský. Nebojím se - větný rozbor v ruštině není a nic mě nemůže zaskočit - ruštinu ovládám opravdu dobře a žádná komnata v ruštině přede mnou není zamčená. Jsem si naprosto jistá, že to dopadne výborně. Při čekání na zavolání do třídy jsem klidná a dokonce uvažuji o tom, že něco malého pozřu - můj žaludek totiž již asi 24 hodin odmítl přijmout cokoliv kromě asi dvou van kávy.

Najíst se však nestíhám a jsem pozvána do učebny. Vytahuji si směšně nízké číslo - 1 - ke kterému patří nejjednodušší otázka - Majá semjá. Usedám na potítko a koukám se z okna. Venku je hezky a za pár minut už tuhle anabázi budu mít v pohodě za sebou... Ta technologie mi ale dala... Poznámky si přece psát nebudu, tohle okecá každý blbec a já to umím, tak co se vzrušovat...
Spolužačka před komisí doplkala nějaké nesmysly a já se s ní střídám na židli.
"Přečtěte nám laskavě otázku a přeložte ji," vyzve mě předsedkyně komise.
"Majá semjá - Moje rodina," odpovídám a najednou je všechno pryč... Třída, komise, já... Není žádná třináctá komnata, žádné tajemno... zůstává jen VOKNO, VÝLOHA a NIC...

Po několika dlouhých minutách ticha otázka:
"Kagda vy radilas?"
Další minuta ticha za padlé...
"Kak vas zavut?"
Ticho léčí... Nechápu, co po mě chtějí vědět. Pozoruji předsedkyni komise, kterak se chce zakousnout do obrovského čokoládového zákusku tvaru koule. Ve výši jejích úst teplem znavený zákusek nevydržel a rozpadl se. Krásně to plesklo doprostřed jejího otevřeného sešitku s poznámkami. Komisařka zůstala chvíli zírat s otevřenou papulou na prázdnou ruku a pak její čelisti sklaply do prázdna. Vesele se tomu směji...
Profesor z cizí školy na mě zařve:
"TAK CO NÁM ŘEKNETE O VAŠÍ RODINĚ???"
"U bábušky sabáka," vysoukám ze sebe, stále se tupě usmívajíc.
"Výborně, alespoň něco jsme se dozvěděli! A jak se jmenuje babiččin pejsek???"
Rozesměji se víc a dím: "Ale babička má kočku!"

Komisařka vyvalí oči div si bulvami neshodí brýle z nosu, vyndá z papuly předposlední ocucaný prst, ten poslední neocucaný a stále ještě upatlaný od čokolády na mě namíří a prskne po mě několik sladkých drobečků vřísknouc:
"A VEN!"


Závěrem nebudu děkovat motostřelecké divizi majora Ticháčka, leč musím poděkovat svým andělům strážným, že jsem odmaturovala na první pokus. Přestože jsem ruštinu u ústních naprosto nezvládla a vyfasovala jsem nedostatečnou, výborná z písemky udělala své a tak jsem nakonec obdržela hodnocení z jazyka ruského dobré.

A jak se na to dívám s odstupem let?

Byla to brnkačka... 15

Next: Předsevzetí
Previous: Neruším stránky